Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická a Vyšší odborná škola, Liberec

„Všeho nechte a všichni honem na dvůr, asi hoří!“, pronesla se vstupem do ředitelny kolegyně Procházková s výrazem, který vážnému obsahu sdělení vůbec neodpovídal. Takže ven jsem vycházel celkem v poklidu, že nejspíše půjde o nějaké focení, které je v závěru školního roku běžné. Když začali trávníky zaplňovat kromě kolegů i studenti, napadlo mě, že rozumnou fotku, na které by bylo najednou několik set lidí, nikdo nesvede ani v době digitální techniky a že nejspíše půjde o něco jiného. „Ale o co, a proč to nevím, když jsem ředitel?“ blesklo mi hlavou a vzápětí se mi rozsvítilo, že jde o překvapení na můj účet J, resp. o rozloučení se mnou při mém odchodu do výslužby. „Teď už je to z úsměvných pohledů lidí vidět. A je u toho Liberecký den – šéfredaktor Langer, můj někdejší kolega profesor a pan fotograf Šimr. A prostor je ozvučen, na terase před budovou laboratoří je vidět reproduktory a mikrofony“.

Příjemné bylo zjištění, že jde o akci pořádanou studenty resp. studentskou radou. Po vyhlášení výsledků soutěže o nej … miss a missáka, jsem skutečně přišel na řadu. Překvapivé bylo, že se ke mně do této chvíle nic nedoneslo, i když o tom vědělo tolik lidí.

Rozhovor s talentovaným moderátorem probíhal rychle, milá slova a věty se střídaly s předáváním upomínek – nejdříve ve slavnostních deskách (absolventi VOŠ v nich dostávají diplomy) upomínkový list s výčtem faktů z mého letitého působen na škole, mou fotografií pořízenou v restauraci na oslavě Dne učitelů  a věnováním zvěstujícím mi, že jest mi darován seznam všech absolventů školy za roky 1963 až 2004, v nichž jsem na škole působil a že jest jich cca 7250 a jako třídní, že jsem měl na starost 5 tříd. Poté mi byl onen seznam předán stočený ve velikém tubusu opatřeném příslušnými daty a opásaném ozdobnou stuhou.

Nakonec přišel hlavní dar uvedený moderátorovou poznámkou o mně jako o náruživém cyklistovi – oranžové kolo se slunečníkem. Objevilo se na scéně nejdříve pečlivě zabalené, po stržení obalu, s nímž mi ochotně vypomohlo několik studentů, jsem musel předvést krátkou jízdu, i když se mi do ní vzhledem k momentálnímu stavu mé páteře a skutečnosti, že kola měla ráfky bez plášťů, moc nechtělo. „To kolo je socha“, pronesla trefně výtvarně vychovaná kolegyně a myslím, že k němu takto budu vzhlížet, ostatně nic jiného se s ním dělat nedá.

 Po skončení celé slávy a i teď, když píši tyto řádky, mám příjemný pocit z uznání mé práce kolegy a studenty a všem za pozornost mně věnovanou velice a upřímně děkuji. Zároveň přeji všem, kdož mají s naší průmyslovou školou co do činění, hodně zdaru do dalších let. (Zrovna mi napadlo, že to „let“ má určitě něco společného se slovem letí a takový pocit mám při ohlédnutí se na svá léta strávená na škole.)

 Váš Miroslav Franěk